Horká irská hranice

KOMENTÁŘ

Horká irská hranice
Když začala britská vláda vybírat první migranty, kteří mají být převezeni do africké Rwandy, zareagovali na to jiní tím, že „zvedli kotvy“ a zamířili do Irska. V Dublinu začaly vznikat pouliční stanové tábory, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Hranice mezi Severním Irskem a Irskou republikou bývala „horká“ z důvodu terorismu: leckterý operativec IRA, hledaný britskou policií, ji překračoval proto, aby na druhé straně našel útočiště. A oficiálně neutrální republika nad tím byla ochotna občas přimhouřit oči. Po mírových ujednáních z konce minulého století se ale pozvolna stala klidnějším místem.

V souvislosti s brexitem se o řešení „pohraniční otázky“ mluvilo často: z vnitroirské hranice totiž měla být vnější hranice EU. Rozdělit ostrov natvrdo byl krok, ke kterému nechtěly sáhnout ani Londýn, ani Brusel; fakticky tak dnes vnější hranice EU vede Irským mořem a Severní Irsko, ač součást Velké Británie, je více propojeno s Unií. Tento kompromis sice není zrovna příjemný, ale vypadal trvale.

 

Migrační realita ovšem dělá se zdánlivě trvalými dohodami svoje. Když začala britská vláda vybírat první migranty, kteří mají být převezeni do africké Rwandy, zareagovali na to jiní tím, že „zvedli kotvy“ a zamířili do Irska. V Dublinu začaly vznikat pouliční stanové tábory, plné Nigerijců, Egypťanů a dalších převážně afrických národností. Vláda nechala ten nejhorší odstranit, aby vzápětí vznikl znova.

Irsko teď zažívá ten samý proces, který o deset let dříve „absolvovalo“ Švédsko: pád z výšin zdánlivé morální převahy. Podobně jako Švédové, i Irové – zejména ovšem intelektuálové – si tak trochu libovali v představě, že jsou lepší než okolní mocnosti a že součástí této morální převahy je vstřícná imigrační politika. (Také i jiné věci, například až chorobná naivita vůči palestinské kauze, ve které Irové vidí paralelu s vlastním staletým podrobením Angličany.)

Realita divoké migrace je ale taková, že dlouhodobé udržení podobné iluze neumožňuje – zejména vzhledem k tomu, jak malá země Irsko vlastně je. (Nejen plošně, ale hlavně populačně.) I relativně skromné migrační proudy jsou v Dublinu vidět daleko rychleji a bolestivěji než v Londýně. Bydlení tu bylo drahé už předtím a, jako všude, objevily se i násilné incidenty. A tak se stalo dříve těžko představitelné – do ulic vyrazily davy protestujících občanů, nesoucích hesla s požadavky na rychlé deportace a uzavření hranic. Irská média, plná oněch mírně samolibých intelektuálů, jsou z prudkého výkyvu národní nálady poněkud perplex, ale patrně se s ním budou muset nějak smířit; myšlenku, že imigrace je příliš vysoká a měla by se omezit, totiž sdílí zhruba 75 procent Irů.

Politika, která je vždy o něco pružnější než média, už začala reagovat. Irská vláda se netají záměrem vracet nežádoucí imigranty zpátky do Británie. Metoda horkého bramboru, kterou už tak dobře známe z kontinentálních hranic, tak dorazila i na Britské ostrovy.

Je čas si to přiznat, v Dublinu, v Praze i v Bruselu. Co se těch mladých mužů z třetího světa týče, žádný evropský národ po nich netouží – a čím více zkušeností, tím méně touhy.

×

Podobné články